1.kapitola
Uběhl už týden od Harryho návštěvy v Příčné ulici. Celý ten týden strávil studováním v knihách a zkoušením si nových kouzel. Díky své nové hůlce mohl kouzlit aniž by na to ministerstvo přišlo. Hodně se zlepšil v kouzlení. Mohla za to asi ta hůlka. Pořád nad ní musel přemýšlet. Jestli byla pravda to, co říkal ten prodavač tak by on mohl být tím dědicem starobylé moci, ale to mu připadalo jako nepravděpodobné. Ale co kdyby to byla pravda. Ostatně o svých předcích nevěděl zhola nic. Nikdo mu o nich nic neřekl a Harryho nenapadlo se zeptat.
„Pottere, okamžitě slez dolů!“ zahřměl zezdola hlas strýce Vernona.
Harry jen protočil oči v sloup a vydal se dolů.
„No to je dost, že se pán uráčil,“ vyštěkl Vernon.
„Co mi chcete?“ zeptal se Harry.
„Jak jistě víš, dneska je ti sedmnáct. Takže já a moje rodina očekáváme, že odsud konečně vypadneš. Máš čas do půlnoci,“ oznámil mu strýc.
„Copak se vám stalo? Vy jste si vzpomněli na moje narozeniny? To jste někde upadli na hlavu či co?“ musel si Harry rýpnout.
„Nebuď drzý, ty spratku. Nemysli si, že když..“ dál už se Harry nic nedozvěděl, protože zazvonil zvonek.
„Kdo to sakra otravuje?!“ zaklel Dursley a odkolébal se ke dveřím.
Na prahu stály dvě postavy v kápi.
„Kdo jste?“ vypálil na ně nevrle Vernon.
„Co ten nepříjemný tón, Vernone?“ promluvila jedna z postav.
„Proč mi tykáte, já vás vůbec neznám,“ zrudl Vernon vzteky.
„Ale znáš nás a moc dobře. A teď nás pusť dál. Potřebujeme si promluvit s Harrym,“ promluvila klidně ta druhá postava.
„Pozvat vás dál? Jste se zbláznili ne. Pozvat si do domu někoho jako jste vy? Stačí mi tu tenhle,“ ukázal na Harryho Dursley.
„Pusť nás dovnitř, nebo budu nucen použít tohle,“ zvýšila hlas ta první postava a namířila na něj hůlkou.
Dursley zamručel a uhnul jim.
„Že ti to ale trvalo,“ zavrčela ta druhá osoba.
„Ahoj, Harry, dlouho jsme se neviděli,“ pozdravili ho oba.
„Dobrý den, kdo jste?“ zeptal se Harry vyděšeně.
Nejdřív myslel, že jsou to Smrtijedi, ale pak ho napadlo, že Smrtijedi by jistě nezvonili u domovních dveří.
„Ach, ano, jistě. Nelekni se, ale asi to pro tebe bude šok,“ upozornil ho jeden z nich.
Harry se připravoval na nejhorší. Postavy si pomalu sundali kápi. Harry se musel chytit zdi,aby to s ním neseklo.
„Mami, tati?“ vydechl nevěřícně.
Byli to oni. Jen byli o trochu starší než na fotkách.
„Ahoj, Harry, tak konečně se potkáváme,“ promluvil na něj jeho otec.
„Vernone, kdo to by..? Ááá vždyť ty máš být mrtvá,“ vřískla Petunie, která se zašla podívat, kdo to k nim přišel.
„Ahoj, sestřičko, taky tě ráda vidím,“ odpověděla ji jízlivě Lily.
„Pottere, myslel jsem, že se s tebou už nepotkám!“ vztekal se Vernon.
„To jsi myslel špatně, Dursley. Jen se divím, že vůbec myslíš,“ usadil ho James.
Harry se rozesmál.
„Co se směješ, kluku. Mazej k sobě do pokoje!“ přikázala mu Petunie.
To však neměla dělat.
„Ty už mu nemáš co nařizovat. Ostatně, chtěla jsem si s tebou něco vyříkat. Neměla jsi se náhodou o Harryho postarat, když ho k vám Brumbál dal? Neměla jsi mu náhodou nahrazovat matku? Pokud vím, tak v dopise od Brumbála nebylo to, že s ním máte zacházet jako s otrokem,“ pustila se Lily do sestry.
Harry to se zájmem pozoroval. Ještě nikdy neviděl svoji tetu jak se před někým krčí strachy.
„Lily, na to teď nemáme čas. Musíme do večera všechno Harrymu vysvětlit,“ promluvil James ke své ženě.
Ta Petunii nechala, ale stále na ni zlostně zahlížela.
„Dobrá, půjdeme k tobě do pokoje, Harry. A žádné námitky Dursley, nebo se ti odvděčím za to jak jsi se o mého syna staral a věř, že to bude bolet,“ upozornil James Verona, když viděl, že chce protestovat.
Harry přikývl a vedl rodiče do svého pokoje.